Elektroskanzen Čechův mlýn ve Šlovicích


Čeština Deutsch Přidat tuto stránku k oblíbeným / do záložek Navštívit stránku Elektroskanzenu Šlovice na Facebooku Vytisknout tuto stránku

HISTORIE MLÝNA A MALÉ VODNÍ ELEKTRÁRNY OD ROKU 1897

V roce 1897 se do mlýna přiženil Václav Čech. Od té doby zůstal mlýn ve vlastnictví jeho potomků dodnes, vžil se pro něj název Čechův mlýn. Snaha vyrábět elektřinu ve mlýnech byla v letech 1900–1914 v českých zemích podněcována dovozem levné mouky z Kanady a Uher. Význam vodní síly vzrostl v důsledku existence vhodných vodních turbín i trvalého růstu ceny uhlí. A tak není divu, že Václav Čech zahájil v roce 1911 výstavbu malé vodní elektrárny (MVE).

Ve vodní knize č. 2, která obsahuje právní dokumenty vztahující se na vodní toky a na užívání vody z let 1911–1924, je založeno povolení c. k. místodržitelství pro království České o výměně vodních kol za turbínu Francisova systému s vertikální hřídelí (obr. 5), která při maximálním průtoku 6 000 litrů vody za sekundu má vyvinout výkon 145 koňských sil. Stavba turbíny byla provedena podle schválených plánů a byla dokončena do konce roku 1916. Následujícího roku pak c. k. místodržitelství pro království České udělilo Václavu Čechovi povolení k používání této turbíny. Ta nejdříve zásobovala pouze šlovický mlýn a přilehlé hospodářství. Přebytek elektrické energie měl sloužit k zemědělským i průmyslovým účelům, přičemž na ochranu ryb se musely zbudovat česlice. Mlýn v hluboko zaříznutém údolí řeky Berounky byl obtížně dopravně dostupný, a proto bylo v roce 1919 původní mlýnské zařízení demontováno a převezeno do jiného mlýna. Vodní dílo již nadále sloužilo pouze k výrobě elektrického proudu.

Ve zkušebním provozu byl proud vyrobený nově postavenou MVE veden také do 4 km vzdáleného mlýna ve Slabcích, který Václav Čech vybudoval pro svého nejstaršího syna Josefa. Vedení však bylo delší, asi 12km, protože nevedlo přímo. Sedláci se totiž elektřiny báli, a proto nedovolili, aby rozvody vedly přes jejich pole. Dne 6. prosince 1920 pak šlovická malá vodní elektrárna jako první na okrese Rakovník a jako jedna z prvních v celém Československu začala napájet střídavým proudem místní elektrickou síť – mlýny Slabce a Slapnice, kamenolom Bílý kámen, osm okolních vesnic a přilehlé chaty. „Když se ve Slabcích poprvé rozsvítily žárovky, sjeli se hasiči ze tří vesnic k "ohni", že budou hasit, taková to byla záře,“ píše se ve slabeckém archivu (27). V roce 1928 byla elektrárna připojena na celostátní energetickou síť. Původní elektrické vedení bylo vrchní (po stožárech), v současnosti je už vedení zemní (kabelem). Podobně i transformační, měřicí a ostatní zařízení musejí odpovídat příslušným předpisům a normám.

MVE se postupně rozšiřovala. Druhá Francisova turbína a jednoválcový dvoudobý naftový motor značky Škoda z roku 1927 (obr. 6 a 7) zvyšovaly její výkon. Maximální výkon turbíny byl 106 kW na hřídeli turbíny při průtoku 6 m3/s a spádu 2,3 m. Motor vyrobený ve smíchovském závodě je jediným dochovaným exponátem tohoto typu, jeho mazací systém vyrobila firma Bosch. Jako náhradní zdroj při malé vodě motor poháněl synchronní generátor značky Siemens (obr. 8), v současnosti také jeden z posledních exemplářů svého druhu na světě (tři další jsou vystaveny v muzeích v Německu). Ten umožňoval provoz nezávisle na veřejné elektrické síti. Na svorkách generátoru byl maximální výkon turbíny 85 kW. Oba technické unikáty se po generální opravě staly součástí expozice, která byla v bývalé mlýnici slavnostně otevřena v květnu 2008.

Naftový motor značky Škoda Obr. 6: Naftový motor značky Škoda
Výrobní štítek
Obr. 7: Výrobní štítek Synchronní generátor značky Siemens
Obr. 8: Synchronní generátor značky Siemens

Roku 1930 převzal elektrárnu nejmladší syn Václava Čecha, František, který v roce 1924 absolvoval u Františka Křižíka Vyšší školu elektrotechnickou v Praze. V roce 1956 byla MVE znárodněna. Po znárodnění přešel objekt do vlastnictví Středočeských energetických závodů v Praze. Roku 1967 byla elektrárna vyřazena z provozu, vodní dílo převzal MNV v Hřebečníkách a nechal ho chátrat. Po roce 1989 získal MVE v restituci zpět potomek starého mlynářského rodu Čechů – Ing. Petr Čech. Chtěl pokračovat v rodinné tradici a obnovit ekologické vodní dílo a to se mu v roce 1992 podařilo. Elektrárnu sice uvedl do provozu, ale srpnová povodeň v roce 2002 (obr. 9, viz článek Současný provoz malé vodní elektrárny) napáchala na vodním díle i obytné části několikamilionovou škodu. Jako zázrakem zůstal zachován skleník, vytápěný rovněž MVE. Chatky sloužící k rekreaci voda smetla. Jedna z turbín musela být vyřazena a nahrazena Kaplanovou, druhá prošla rekonstrukcí, byl opraven jez, náhon i části MVE. Od roku 2005 je MVE opět v provozu, efektem není jen ekologická výroba elektřiny jako ekonomický přínos, ale také radost z chodu díla, které je odkazem předků. Čechovo snažení neuniklo pozornosti místního tisku, např. redaktorka Jana Elznicová napsala (8): „Navštivte Čechův mlýn a budete hrdým Čechem.“

MVE ve Šlovicích se stala opravdovým skanzenem počátků „doby elektrické“ u nás. 3. listopadu 2009 byl celý areál včetně technologického vybavení prohlášen Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech, v odůvodnění svého aktualizovaného návrhu na prohlášení objektu za kulturní památku mimo jiné uvedl: „Mlýn s vodní elektrárnou i přes některé vratné změny, zapříčiněné živelní pohromou, představuje stále unikátní technickou i historickou památku z doby rané elektrifikace českého venkova. Obytná budova mlýna, mladší přístavba mlýnice i turbínová strojovna představují ucelený doklad stavebního a technologického vývoje mlýna v jednom historickém mlýništi. Malá vodní elektrárna je dokladem zachovaného technologického toku výroby elektrické energie včetně autentického a unikátního technologického vybavení.“


Tento článek byl vytištěn z internetových stránek Elektroskanzenu Čechův mlýn ve Šlovicích, http://www.elektroskanzen-slovice.cz.
© David Kozler, 2008–2012