První zmínky o Šlovicích pocházejí z roku 1115, kdy kníže Vladislav I. dokončil stavbu kláštera v Kladrubech a řádu benediktinů daroval Šlovice s dílem řeky. Na konci 13. století se v rámci manského zřízení dostaly Šlovice zpět pod správu panovníka. Historik Václav Kočka vysvětluje (23, s. 109): „Manství je tedy řád, kde jedné osobě (králi) přísluší vrchní vlastnost, druhé osobě (manovi) náleží požitky.“ V následujících staletích šlovická tvrz a poplužní dvůr i s částí řeky Berounky často měnily své vlastníky. Bývaly opakovaně zadlužovány a zase vypláceny. V letech 1563–1657 byly Šlovice spojené se vsí Hřebečníky. Šlovická tvrz však byla opuštěna a postupně zcela zchátrala, byl zrušen hospodářský dvůr a polnosti byly rozděleny sedlákům podle manského práva.

Minulost mlýna sahá právě až do 16. století. Úplně první záznam o vodním díle pod Šlovicemi v zemských knihách je z roku 1549 a potvrzuje právo používat past na ryby vybudovanou v jezu, tzv. slup. Nejstarší zprávy o samotném mlýnu pak pocházejí z roku 1563. Právo používat slup bylo stále obnovováno a patří k nejstarším v Čechách. Odchyt ryb byl pod Šlovicemi prováděn až do roku 1953, v mlýnském archivu najdeme zápisy o počtu odchycených úhořů dodávaných např. do restaurace Pelikán v Praze Na Příkopech a do hotelu Zelený strom v Hořovicích.

Od začátku 17. století byl mlýn a 300 m proti proudu řeky stojící rybárna s krčmou a přívozem (dnes usedlost U Hornů) postupně majetkem různých šlechtických rodů, např. Lobkoviců, Černínů, Hrobčických a Nosticů. Při rozvodnění řeky býval 203 sáhy dlouhý jez potrhán a jeho oprava byla tak nákladná, že činže placená mlynářem nestačila. Vrchnost pomýšlela na zrušení mlýna. Protože se ale v té době kromě mlýna v Nezabudicích v okolí jiný mlýn nenacházel, byl pro místní potřebu zpracování obilí nenahraditelný. V roce 1780 prodal hrabě František Nostic panský mlýn Ondřeji Karáskovi. O čtyři roky později došlo k tragédii, kterou popisuje Václav Kočka (23, s. 568): „Veliká povodeň 23. února 1784 strhla mlýn. Mlynář Ondřej Karásek s čeledí vyskákali oknem na ledovou stříž a lidé je zachránili. Těhotná žena Kateřina Karásková, nemohouc vyskočiti, zahynula v řece.“

Také následující mlynáři, kteří byli zapsáni v gruntovní knize u tehdejšího křivoklátského soudu, se potýkali s velkou vodou nebo naopak se suchem. Přesto mlýn pro svou jedinečnost zůstal zachován. Byl hojně navštěvován krajánky, z těchto dob se dochovaly pověsti o šlovickém hastrmanovi. Krajánci byli mlynářští pomocníci, putovali od mlýna k mlýnu a přinášeli zprávy z celého světa. Tak se rolníci ve mlýnech dozvídali novinky ze života politického i národního, když přiváželi zrno k semletí. Mlynáři byli pro svůj velký rozhled váženými občany.