DĚJINY MLYNÁŘSKÉHO ŘEMESLA



Mlynářské řemeslo patří v Čechách k těm nejstarším. Někteří historikové kladou vznik prvního vodou hnaného mlýna na území našeho státu již do 8. století. Z roku 718 pochází údaj o prvním vodním mlýně ve střední Evropě, který postavil tesař Halak mlynáři Svachovi v Žatci na řece Ohři. Podle mlýnů bývaly často pojmenovány osady, kde se tato zařízení nacházela. Za všechny si uveďme Melník (později Mělník), Mlýnce či Mukoděly.

Nejstaršími držiteli mlýnů byly kláštery a prebendy, později města a vrchnosti, které je dávaly do dočasného, nebo i dědičného nájmu mlynářům. Jako řemeslo bylo mlynářství dlouho nesamostatné. Nejníže stáli tzv. mlynáři náchlební, kteří pracovali pro vrchnost za mzdu. O něco vyšší postavení měli mlynáři pracující za určitý peníz, resp. díl důchodu, kterým hradili náklady na provoz mlýna. Nejlépe na tom byli mlynáři s pevným nájemným neboli úrokem. Dávka ze mlýna se platila podle počtu vodních kol a sestávala i z různých služeb vrchnosti. Důležitou institucí bývali ve středověku tzv. přísežní mlynáři. Ti vyměřovali a cejchovali strouhy, jezy a stavidla a zároveň byli rozhodčími ve sporech, které se týkaly mlynářských práv a povinností.

Už za vlády Karla IV. měli mlynáři vlastní cechovní organizaci. Protože jich však v této době ještě nebylo mnoho a byli roztroušeni po celé zemi, dávali se zapisovat k cechu pekařskému v nejbližším městě. Tak se dostaly na některá cechovní pečetidla kromě známého mlynářského kola a širočiny také preclíky, žemle nebo perník. Poplatky za vstup do cechu bývaly vysoké. Za ochranu a bratrství se platívalo až 60 kop grošů. K tomu musel kandidát splňovat dané podmínky. Například se vyžadovalo předložení tzv. cejtu a také dokladu o poctivém zplození. Cejt (z německého slova die Zeit = čas) potvrzoval, že mlynář určitý čas – většinou alespoň půl roku – mistroval v obci, k níž mlýn patřil. Druhý požadavek se dal obejít tzv. očistou, kterou za poplatek poskytovala vrchnostenská kancelář. Hlavním požadavkem ovšem bylo složení náročné řemeslné zkoušky. Mravní bezúhonnost mlynáře se považovala za samozřejmost. I potom se ale mlynáři museli řídit velmi přísnými vrchnostenskými instrukcemi, takže mlynářské poměry nebyly tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svůj cech mívali nejen mlynářští mistři, ale i tovaryši.

Vyučený mlynář, který byl majitelem mlýna nebo alespoň jeho nájemcem, byl nazýván pan otec. Představoval hlavní osobu řídící provoz mlýna. U větších mlýnů se staral o obchodní záležitosti, reklamu, investice a rozvoj. Na práci měl pomocníky (mládky a stárky) a učedníky (prášky). U malých mlýnů pak sám obsluhoval stroje a mlel. Mlynáři bývali velmi vzdělaní lidé s rozsáhlými znalostmi z mnoha oborů a s řemeslnými dovednosti. Museli být i dobrými obchodníky a zemědělci, protože k mlýnu patřilo hospodářství. V obci zaujímali významné místo, často byli voleni za starosty nebo soudce z lidu. Náročná práce jim však přinášela řadu zdravotních problémů, jako zaprášení plic, nedoslýchavost, revma nebo časté úrazy. Podle velikosti vodního díla se rozlišovali mlynáři velkovodští (na velkém říčním mlýnu), potočníci (na potocích) a tzv. žabaři (na potůčcích a strouhách).

Technický pokrok si ve mlýnech razil cestu jen velmi pomalu. Mnohé vytrvaly až do konce při vodním pohonu mlýnských kol a s mlecími stroji s mlýnskými kameny. Před dožínkami musela proběhnout údržba celého strojního zařízení i vodního díla, např. oprava jezu, vyčistění náhonu, vyspravení polámaných česlic a palců ozubených kol, výměna lopatek vodního kola, nakřesání mlýnských kamenů apod. Pokrokem bylo zavedení turbín, parních pohonů a stále se zdokonalujících mechanismů k čištění meliva. Říká se, že sám Karel VI., který se zabýval sestrojováním různých technických vynálezů, zkonstruoval železný mlýnek, a stal se tak průkopníkem pozdějších válcových mlýnů. U nich funkci mlecích kamenů zastávaly ocelové válce, které se do mlýnů začaly zavádět během 19. století. Velký význam sehrály mlýny při elektrifikaci obcí. Mnohé z nich dodávaly elektrickou energii pro veřejné osvětlení dávno předtím, než bylo přikročeno ke všeobecné elektrifikaci.

V roce 1859 bylo živnostenským zákonem zrušeno cechovní zřízení mlynářů. Začala se tvořit mlynářská společenstva a v roce 1883 se mlynářské řemeslo stalo svobodnou živností, čímž nastal úpadek úrovně mlynářství u nás. Statistika obchodních komor z roku 1885 registrovala v Čechách 7 227 mlýnů s 10 180 dělníky. Do začátku 20. století se však počet mlýnů snížil na 6 099, z nichž 552 stálo. V roce 1931 bylo mlynářství prohlášeno řemeslnou živností. V pozdější době byli mlynáři jako představitelé maloburžoazie často perzekvováni a po únoru 1948 byly mlýny i soukromé vodní elektrárny znárodňovány. Vracely se v rámci restitučních nároků po roce 1989, většinou však byly nefunkční a ve zchátralém stavu. V současnosti je v České republice provozováno asi 550 malých vodních elektráren, což je v porovnání s ostatními evropskými státy velmi málo, zvláště s ohledem na jejich ekologický provoz.